KDO JSME?
Novodobé kněžky staré Evropy
Nalézáme prastaré kořeny české a slovenské ženské spirituality, vzpomínáme na slovanské bohyně a oživujeme pradávné zvyky kolem oslav měnících se ročních období, nejstaršího způsobu měření času a uctívání cyklu přírody.
V roce 2013 se Katinka Soetens a Lilia Khousnoutdinova rozhodly otevřít první výcvik pro kněžky a ceremonialistky za pomoci Kateřiny Kramolišové a Andrey Sobotové.
První ročník byl neuvěřitelnou syntézou kněžkovských dovedností a zkušeností dovezených Katinkou a Liliou z Avalonu, českých a slovenských kořenů a moudrosti, které do výcviku přinesly Kateřina a Andrea.
Potřeba kněžkovských dovedností
Potřeba kněžkovských dovedností a služeb ceremonialistek v dnešní společnosti je značná, jelikož po 9letech každoročních výcviků a rozšíření lektorských týmů o znalosti a zkušenosti Petry Cihlářové nebo Kristiny Dubajové ze Slovenska, máme v Česku a na Slovensku několik set zasvěcených kněžek, většina z nichž aktivně poskytuje služby ceremonialistek ve svých komunitách.
Výcvik kněžek staré Evropy
Výcvik kněžek staré Evropy je založen na systému, který vznikl pod vedením Kathy Jones v chrámu bohyně v Avalonu. Od počátku bylo jeho hlavním cílem nalézt prastaré kořeny české a slovenské ženské spirituality, vzpomenout si na slovanské bohyně a oživit pradávné zvyky kolem oslav měnících se ročních období, nejstaršího způsobu měření času a uctívání cyklu přírody.
KDO JE KNĚŽKA?
Proč ji dnes potřebujeme?
Zdá se, že slovo kněžka je v našich končinách těžký kalibr a vzbuzuje nepřeberné množství naprosto protichůdných asociací. Kněžka není ani řádová sestra ani prostitutka 🙂
V naší zemi, kde jedinou dlouhodobou duchovní tradicí je křesťanství a většina lidí není zvyklá přemýšlet, natož mluvit o nějakém svém duchovním směřování, kde slovo duchovní je obklopeno velkou nedůvěrou a dokonce strachem, působí slovo kněžka opravdu bombasticky.
Kněžka je spojená s tradicí Bohyně
Kdo je tedy Bohyně?
Bohyně představuje ženský božský princip, který je jednak protipólem mužského božského principu, jednak je tím základním prvotním principem, který vše tvoří a ze kterého se vše rodí. Paradigma Bohyně v lidské historii převládalo, pokud víme, nějakých minimálně 30 000 let ( sošky tzv. Venuší, např. naší Věstonické, opravdu nejsou pravěkou pornografií, jsou symbolickým ztvárněním Velké Matky, ze které pochází všechen život, který ona nadále vyživuje a po smrti do sebe opět přijme, proto široké boky, velká prsa a zdůrazněná vulva).
Tento pohled na svět předpokládá, že všechno stvoření pochází z božské matky, jejímiž jsme všichni dětmi: lidé, zvířata, rostliny, nerosty,... Tento způsob vnímání nás všechny propojuje poutem příbuzenství a proto vede k pocitu zodpovědnosti za přírodu a vše živé i neživé, co je součástí přírody. Tradice Bohyně je v úzkém propojení s přírodou a přirozeností, protože příroda je přímým projevením Bohyně.
V této tradici žena je ztělesněním bohyně, principu tvořícího, dávajícího a udržujícího život. A proto je ona i její tělo posvátná, stejně jako veškerý život. Muž je ztělesněním boha, mužského božského principu, který je ovšem velmi odlišný od křesťanského asexuálního a netělesného boha. Mužský božský princip je partnerem bohyně a současně jejím synem v jejím aspektu Velké Matky. Bůh v této tradici představuje ztělesnění životní síly, divokosti a cyklů života a smrti. Kněžka žije v souladu s hodnotami Bohyně.
Je to žena probuzená do své ženskosti
a do síly Bohyně ve svém těle
Je to hledačka, mystička, básnířka, tanečnice, milenka, bojovnice, matka, čarodějka, stařena: Nechává v sobě projevovat všechny podoby Bohyně. Je revoluční silou soucitu, lásky, vytrvalosti. Tančí se živly a její duchovní praxí a službou Bohyni je láska k sobě."
Po této definici je pochopitelné proč slovo kněžka může vzbuzovat strach: je to strach přijmout svoji krásu a sílu, je to strach přijmout svoji moc a zodpovědnost, pramenící z poznání, že skrze mě se projevuje Bohyně. Slovo moc nám také nahání strach, obzvláště spojení mocná žena. Jsme totiž zvyklí na patriarchální podobu moci, což je vždy moc nad někým. Moc kněžky vychází zevnitř, z pocitu vlastní důstojnosti a vede k tomu, probouzet tento pocit i v ostatních.
Co pro mne znamená být kněžkou?
Cesta kněžky je pro mě velmi osobní a niterní záležitost a je zároveň cestou do hlubin mé duše a podvědomí. Je to něco, jako návrat domů po mnoha letech tzv. „dospělého života“. Už jako malá holčička jsem byla velmi spojená s přírodou. Vyrůstala jsem v malém domku na samotě obklopeném poli, loukami plných květin a lesů. Každý den jsem se bezstarostně toulala po lukách, polích a vřesovištích a byla jsem okouzlena krásou přírody. Často jsem si kousky přírody v podobě květin, mechu a bylin přinášela i domů a vytvářela si z nich „koutky přírody“, které z dnešního pohledu byly připodobněním mého současného kněžského oltáře. Tenkrát jsem se cítila silně spjatá s Matkou Zemí a přítomnost přírody mi přinášela čirou radost. V polském jazyce je navíc každé roční období ženského rodu a již jako malá jsem si vždy spojovala např. první sníh s příchodem paní Zimy. V dospělosti moje spojení s přírodou zesláblo a já neznala pravou příčinu. Dnes pociťuji, že můj kontakt s Matkou Zemí se opět obnovil a já jsem znovu našla svoje pravé já. Vím, že být kněžkou znamená návrat do lůna přírody i k sobě samé. Díky našim setkáním jsem objevila nový a fantastický svět žen spojený s dosud pro mě neznámým způsobem duchovního vyjádření. Byla jsem vychována jako pravá katolička, v dospělosti jsem si však uvědomila, že tato cesta plná omezení, zákazů a hříchu není to, s čím bych se vnitřně ztotožnila. Po několika letech pobytu v Čechách jsem se odklonila od církve. Proto jsem začala hledat i jiné duchovní cesty ke svému vnitřnímu naplnění a jsem velmi vděčná, že jsem měla to štěstí poznat skutečnou ženskou spiritualitu. A tak se to stalo: po krátkém váhání jsem se rozhodla zapsat na seminář pro kněžky. Ten impuls přišel při mé návštěvě Krakova, kdy jsem spala u své kamarádky a ráno se probudila a pohlédla z okna: přímo naproti viselo na zdi dřevěné kolo, symbolizující kolo roku. Řekla jsem si: „to je ono, to je znamení“! A tak se také stalo. Tímto krokem jsem vstoupila na dlouhou cestu ke svému pravému já. Netvrdím, že jsem neměla obavy, bála jsem se hlavně neporozumění a temných stínů minulosti. Za poslední 2 roky jsem ušla velký kus cesty, uvnitř mě samé se odehrálo mnoho vnitřních změn a zápasů. Dokázala jsem se však otevřít a přijala jsem za své všechny ženské archetypy, dokonce i ten, kterého jsem se obávala nejvíc: archetyp Matky. Vědoma jsem pustila do svého života i zapovězená témata, o kterých se dřív zdráhala mluvit. Dávno jsem pochopila, co Lili myslela tím, když řekla, že na cestě kněžky všechno bylo/bude stejně úplně jinak. Dnes jsem otevřená na všechno co přijde. Mé drahé lektorky a kněžky: z celého srdce Vám za všechno děkuji, velice si Vás vážím a jsem vděčná, že mohu být součástí mezinárodního kruhu žen. Děkuji za moudrost, zážitky z rituálů. Věřte, že každé slovo zůstává na dlouho se mnou.