Zrozena ze Světla, do doby Temna

Zrozena ze Světla, do doby Temna.
Prý příliš drobounká, prý až moc jemná.

Tulákem po hvězdách, chtěla se stát,
Poslaná na Zemi, by mohla zrát.

Tak cestou člověka jdu rok za rokem,
Z kolíbky do rakve, vědomým krokem.

Šípy své posvátné, vzpomínky snové,
Nesu si s hrdostí do doby nové.

Dolu i nahoru rozpínám Bytí,
Se stíny tančit a za září jíti.

Kdo chce se dotknouti nebeské výše,
Vyzván je k návštěvě podzemní chýše.

Dítětem nejsem již, v červeném plášti,
Na slzách plují pryč zbytky mé zášti.

Z hlubin svých kořenů volám tě, Luno,
Prastará, požehnej mé ženské lůno.

Kéž moudrá učení plynou k mým uším,
Kéž srdcem naslouchám ostatním duším.

Zrakem, jenž zří více, než oči těla,
Skutečnost poznávat vždycky jsem chtěla.

Jazykem Stvoření hovořit směle,
Dar mluvy užívat zřídka a bděle.

A to, co intelekt není s to znát,
Přeji si do světa vymalovat! .) T.