Ty chvíle, kdy čas zpomalí a vy uslyšíte tlukot svého srdce…

Víte, takové ty chvíle, kdy čas zpomalí a vy uslyšíte tlukot svého srdce.. Takové ty chvíle, kdy se všechny smysly zbystří a vy cítíte celé, celičké své tělo, od konečků prstů na nohách, až po prameny vlasů…
Ty chvíle, kdy se váš pohled prohloubí,zableskne v něm jantarová a něco divokého, něco starého ve vás se pohne.. Vaše kůže je jako horké hedvábí, voní najednou deštěm, ohněm a světlem hvězd… Vítr vám šeptá do vlasů, Den tetuje hrdlo a Noc jede horkým jazykem po břiše… Duše mrskne liščím ocasem, zavolá hlasem sovy, zazpívá hlasem vlka..
Takové ty chvíle, kdy jako by vám v hrudi netepalo jen jedno srdce..

Chvíle, kdy cítíte Řeky téct, Stromy dýchat a Zemi žít…
Sníh zakřupe pod nohama jelena, sníh zašeptá pod nohama rysa…
Lidské ruce se dotknou mokré kůry Stromu, rty políbí ledový proud řeky… A srdce má křídla havrana, srdce má křídla kosa…
Ty chvíle, kdy Země voní mrazem, hlínou a medem.. Nočním lesem a krví na sněhu… Životem.. Smrtí.. Koloběhem… A vy víte, že pro vás takhle voněla už před tisícem let.. Že pro vás za tisíc let znovu takhle zavoní… Otvíráte svou náruč krajině dnes jako tehdy… Vztahujete potetované ruce k obloze v gestu starším než řeč lidí.. Život, smrt… Život.. Láska..
Víte.. Tyhle chvíle.. Kdy světlo svíček tančí a vy cítíte.. Žijete.. Milujete.. Jste…
Ty chvíle, kdy má Země, mí Předkové, mí Bohové jsou tady.. Šeptají, vypráví a jejich dech lechtá na kůži..
Příběh v mých kostech..
Volání v mé krvi..
Volání a Cesta..
Ó, ano, věřte, je tam Tajemství.. Tam v úsměvu nás divookých.. Je tam Dar, tam v srdci Poutníků… Divoký Dar… Divoké Požehnání ..
Víte.. Tyhle chvíle…