Vítej, Temnoto, zatančíme si?

Podáš mi vrásčitou ruku a dlouhými nehty, černými od hlíny, se mi zaboříš do zad.

Odhrneš plášť noci, přivineš mě blíž a s dokonalou jistotou uděláš prvních pár kroků. Je jasné, kdo tady koho vede. Hudba hraje a je dramatická. Ta ta ta-da ta da da da-da… Vím, že tenhle tanec bolí. Už jsme si párkrát trsly a vždy to bylo na dřeň.

Tváří v tvář Tobě, v tvých černočerných očích spatřím sebe samu. Jak se topím v smrdutém bahně mých nejtemnějších vlastností, myšlenek, činů a strachů. Hledám, čeho bych se mohla chytit. Kolem mě ale plavou jen mrtví lidé, staré, oprýskané věci, ukončené činnosti a důvěrně známé programy, které už nefungují.

„Vezmu si vše, co už ti neslouží,“ zašeptáš a zakloníš mě tak prudce, že mi celým tělem projede pichlavá bolest. Uděláš to vždy, kdy přestanu být pozorná. Vyžaduješ maximální přítomnost.
Tiše kývnu… srdce buší, skoro nedýchám. Tango miluju, ale…

Díváš se do mě s radikální upřímností. Vím, že sílu plavat a vydrápat se na břeh z těch sra*ek najdu jenom v sobě. Ve svojí vlastní hodnotě. To ti ale nestačí.

„Musíš odhodit vše, co už nepotřebuješ!“ říkáš důrazně. Jinak mě nepustíš dál a budeš se mnou tančit do padnutí. Teprve tehdy prý většina lidských bytostí uslyší rytmus srdce a uvolní se do tance života.
…

Požehnaný Dušičkový čas vám přeju. Potkáme se na parketu.

💃👣💃👣💃👣💃👣💃👣

Janita