Věčný příběh smrti a znovuzrození, aneb Velikonoce, sex a smrt

Posledních pár dní nevycházím z úžasu nad nádherou, kterou nás zahrnuje jaro. Máme to štěstí, že žijeme na krásném místě, ze kterého se mi až tají dech. Každý den je jako zázrak.

Současně prožívám kontrast s tím, že moje tělo se ne a ne zbavit nemoci, která mě provází už čtvrtý týden. V kontextu současné koronaepidemie je to hodně silný prožitek (zatím jsem se nedostala k testování, ale nikdy jsem podobnou nemoc nezažila). A tak v sobě silně vnímám setkání témat smrti a života. Takové hezky Velikonoční.

Na jaře „vítězí“ život nad smrtí, světlo nad tmou. Dávám vítězí do uvozovek proto, že tady ve skutečnosti neprobíhá žádná bitva, to jen my lidé jsme tak odkojení naší adrenalinovou kulturou, že si to musíme trochu zdramatizovat. Není třeba „zahánět temnotu“, protože tma se světlem tančí nekonečný a stále se opakující tanec: den a noc, jaro-léto-podzim-zima, úplněk a nov, nádech a výdech, život a smrt, zdraví a nemoc a můžeme se spolehnout, že nic netrvá věčně, ale jedno pomalu přechází do druhého a zase zpátky.

Jeden z příběhů, který si lidé na Velikonoce vypráví je příběh umučení, smrti a vzkříšení. Je to trhák, velké drama. A to my lidé máme rádi.

Podobné příběhy si vyprávíme odnepaměti.

Ať už je to příběh smrti a vzkříšení egyptského Osirise, jehož každoroční oslavy zahrnovaly rituální drama jeho smrti, rozházení částí jeho těla, která nastartovaly vegetační cyklus a vzkříšení jeho milující manželkou Isidou, která se vzkříšeným Osirisem počala jejich syna Hora a jejich slavnosti symbolizovaly věčné pokračování života.

Nebo příběh Eleuzínských mysterií v Řecku, kdy byli mystové zasvěcováni do tajemství koloběhu života-smrti-života skrz mýtus o Persefoně, Hádovi a Deméter, příběh odchodu Persefony do Hádovy říše smrti a jejího návratu na jaře, kdy veškerá příroda ožívá radostí její matky – bohyně země a úrody, Deméter, nad návratem milované dcery.

Přestože bylo tajemství mysterií přísně střeženo před nezasvěcenými, víme, že šlo o desetidenní festival, jehož součástí byla „cesta utrpení a zkoušek“, rituální obětování svého „starého já“ skrz obětování obřadního selátka, rituální očistná koupel v moři, posvátná pouť, završením bylo posvátné drama, kdy pod vlivem psychoaktivních látek mystové uzřeli „věčně se opakující mystérium smrti a zrození nového života“ symbolizující věčný cyklus přírody a její plodnosti.

Co mají všechny příběhy společné, je poselství naděje, že po zimě vždy přijde jaro, že po tmě přichází světlo, že i smrt je součástí věčného koloběhu – že i když individuální život je konečný, život jako takový je věčný.

Je to právě jaro, které nám ukazuje nejvíc viditelně cyklus života-smrti-znovuzrození. Mnoho kultur právě skrze jarní rituály přinášelo lidem toto uvědomění – že ač je náš lidský život konečný – jsme součástí většího celku věčně se obnovujícího života přírodních cyklů.

A aby se život mohl obnovovat, musí se tvořit a to se právě na jaře děje na plné pecky – a tento zázrak zase oslavovali naši evropští předkové, jejich pojetí Velikonoc bylo plné života.

Přestože naše původní Evropské předkřesťanské rituály přetrvaly jen ve zbytcích našich Velikonočních zvyků a jejich hlubší význam už většina lidí, která je praktikuje, nezná, jejich symbolický jazyk je celkem jasný. Symboly ženské a mužské plodné sexuální síly: vajíčka a pomlázky, nám to servírují celkem polopatě.

Jaro je obdobím začínající plodnosti, a rituály našich předků radostně oslavovaly sexualitu jako projev síly obnovující život.

Takže oslavujme život, přátelé, oslavujme nádherné milování země se sluncem, vpusťme jejich sílu do svého života.

Končím údajnými slovy Sedícího Býka:
„Vizte, přátelé, jaro je tady! Země s radostí přijímá objetí slunce a brzy uvidíme plody jejich lásky!“

AUTORKA : Katka Kramolišová

fotky jsou moje,
obrazy:
Frederic Leighton – The Return of Persephone
Natasa Ilincic – Hades and Persephone