Můj příběh s Bohyní – Hanka Adamíková

Často dostávám dotazy na výcvik kněžek a jaké to bylo. Před dvěma lety jsem napsala svůj příběh do sborníku, který se nakonec nerealizoval. Přišlo mi škoda tento příběh nechat zapadnout, tak se do něj můžete ponořit tady. Jaký tedy byl můj příběh s Bohyní?

Dodnes si pamatuji první den výcviku. Byla jsem nervózní a nevěděla, co čekat. Rok 2017 byl rokem transformace a já tak nějak tušila, že obrovská energie přeměny nemůže minout ani mě. Měla jsem strach a bála se, že to celé neustojím. Za tou vší nervozitou bylo také velké těšení se a naplnění. Jako by moje duše řvala, že se už musí vrátit k tomu, co je jí tak dobře známé. Hluboko v nitru jsem cítila svou spící kněžku, která čekala na probuzení. A tak se také stalo.

Kdybych si z celého Kola roku měla vybrat bohyni, za kterou jsem přišla, pak je jí Živa. Jenže k tomuto poznání vedla cesta. Nechci tedy opomenout bohyně, jež mě k Živě dovedly. A proto mi dovolte sdílet s vámi mou cestu k bohyni Živě, a tedy vlastně celou cestu transformace z kněžského výcviku.

Vesno, divoká sestro, volám tě

Na prvním víkendu jsme se krom jiného naučily vyvolávat bohyně. Když jsme si měly druhý den vyvolávání samy zkoušet, neváhala jsem a šla jsem se zařadit mezi vyvolávající kněžky. Připadla mi role bohyně Vesny, paní ohně. Vesna je spojena s odvahou, dynamickou energií, probuzenou vnitřní silou. Ve chvíli, kdy jsem ji volala, se mi třásla kolena. Cítila jsem obrovskou energii, která skrze mě proudila. Vnitřně jsem věděla, že z tohoto víkendu přijedu domů jiná. Zůstalo ve mně poselství, abych byla odvážná a konečně začala mluvit. Následující měsíc byl pro mě zlomový. Začala jsem říkat a dělat věci, které jsem v sobě dlouhou dobu dusila. Zůstávala jsem však pevně ukotvená, s hlavou vztyčenou a otevřeným srdcem. Nechtěla jsem svým sebeprojevením ubližovat těm, kteří za nic nemohli. A tak jsem jen musela vydržet a prožít všechen stres, který na mě dolehl. Nezůstal stát kámen na kameni a vypadalo to, že jsem všechno zbořila. Až v následujícím roce se ukázalo, že bylo zbořeno jen staré a nezdravé. To dobré bylo naopak posíleno. Jen tehdy to tak nevypadalo. Na druhou stranu jsem cítila velikou úlevu a naplnění. A také jsem si začala budovat vlastní království, jehož nezbytnou součástí byla právě práce s energií a rituály. Tak, jak nás to učily sestry kněžky Lilia, Kateřina a Petra.

Lado, probuď lásku ve mně

V květnu přišla další část výcviku. Byla věnovaná Ladě a Rusalce. Lada symbolizuje archetyp milenky Rusalka je paní vody a emocí v nás. Co mi dala Lada? Uvědomila jsem si, jak moc mi v životě chybí láska a partnerství. V době výcviku jsem byla více než pět let po rozvodu a celou dobu jsem si přála potkat partnera. Jenže se mi nedařilo zakotvit v dlouhodobém vztahu. Narážela jsem na muže, kteří chtěli všechno, jen ne vztah. Když jsem nastupovala na výcvik, řekla jsem si, že je na čase přestat čekat. Smířila jsem se s tím, že partner buď přijde, nebo možná také ne. Ano, byla jsem smířená. Jen Lada odkryla mou hlubokou touhu po lásce a partnerství. Avšak právě o tomto víkendu jsem pochopila, že ze všeho nejdřív musím začít milovat samu sebe. Uvědomila jsem si, jak moc jsem plná nenávisti vůči sobě, jak moc se dokážu vnitřně trestat a ubližovat si nezdravými soudy o sobě samé. Také jsem ze sebe při jednom z rituálů mohla vyřvat všechen hněv, který ve mně byl. Ach, jak úlevné. Když jsem se ráno probudila do dne, který byl věnován Rusalce, cítila jsem se lehčí a celkově emočně očištěná.

Ať voda odnese, co již neslouží

Na Rusalku jsem se velmi těšila. Pracuji s emocemi i ve své profesi a byla jsem zvědavá, jaké emoce Rusalka přinese. Jenže ona si na svůj příchod počkala ještě několik týdnů. Tento víkend byl jedině a pouze Ladin. Měla jsem se naladit na lásku a na partnerství. A Rusalka? Přišla skutečně nečekaně. Na začátku července jsem si nechala postavit konstelaci na téma partnerství a odházeli jsme obrovské balvany z naší rodové linie. Nějak jsem cítila, že víc už udělat nemohu. A tak jsem celé téma odložila. Pár dní poté se venku rozpršelo. Červencová bouřka, na tom by nebylo nic divného. Jenže když jsem se ten den vrátila domů, našla jsem komplet vytopenou kuchyň. Voda tekla ze stropu a já v první chvíli myslela, že se nehoda stala u sousedů. Až po chvíli se ukázalo, že do okapu spadl mrtvý holub a voda se ke mně dostala právě přes okap, jak nestačila odtékat. Z čelní zdi se na mě usmíval obraz bohyně Rusalky z Kalendáře bohyní. A já věděla, že poslala velkou vodu proto, aby mohlo přijít něco nového. Opravy byly naplánovány na týden, kdy jsem měla odjet na Letní školu zpěvu. Cítila jsem, že až budou opravy dokončeny, přijde i nový vztah. Avšak nechtěla jsem předbíhat a už vůbec si nic namlouvat. S Pavlem jsme se seznámili přesně v tom týdnu. Také přijel zpívat. A poslední den pobytu jsme si řekli, že chceme být spolu. Když jsem přijela do nového uklizeného bytu, podívala jsem se na Rusalku a řekla jí: „Děkuji ti.“

Otevírám se životu

Čas bohyně Živy přišel v půli srpna. Živa je s bohyní Matkou, právě tím archetypem, do kterého jsem se chtěla posunout. S Pavlem už jsme byli chvilku spolu a vše směřovalo k začínajícímu vztahu. Na výcviku jsme opět vyvolávaly bohyně. Ostatním kněžkám se do vyvolávání moc nechtělo a když zbývalo jedno z posledních míst, řekla jsem si, že tedy opět půjdu. Neplánovala jsem to, ale vyšla na mě právě Živa. Mé tělo se rozpínalo pod silou mateřské energie a já si připadala, jako bych byla těhotná. „Přesně tento stav bych si přála zažít,“ říkala jsem si v duchu. „Tak moc si přeji stát se matkou,“ znělo mi v hlavě dál. Všechno však má svůj čas a nic se nesmí uspěchat. Při jednom z rituálů jsem pocítila, jak moc jsou má duše a tělo připraveni na roli matky. Řekla jsem si, že když mi zatím mé vlastní dítě není přáno, přistoupím s mateřskou energií ke svému podnikání. Po návratu jsem začala své klientky opečovávat s mateřskou láskou a stejně tak se starat o domácnost, partnerství a všechny projekty, na nichž jsem pracovala. A také jsem vyhledávala energii mých kamarádek s malými dětmi a radovala se s nimi z jejich dětí. Byl to krásný čas, který mi ukázal to, že má duše je připravena vstoupit do další fáze ženství. Abych do ní mohla vstoupit plně, byla potřeba ještě jedna bohyně.

Aby mohlo přijít nové, musí odejít staré

Tou bohyní je Morana. Stařena, bohyně smrti. Na začátku výcviku jsem se jí bála. Jenže když přišel její čas, vítala jsem ji s radostí. Zbývalo totiž jen pár dní než se Pavel definitivně přištěhuje. Na tuto změnu jsem se na jednu stranu velmi těšila, ale na druhou stranu se se mnou dělo cosi prapodivného. Jakási divoška ve mně nechtěla tuto změnu dovolit. Vztekala se a vyváděla. Navíc se mi jen pár dní před víkendem s Moranou začali ozývat muži, pro které jsem v minulosti měla slabost. Řekla jsem jim o vztahu s Pavlem a o tom, že spolu plánujeme budoucnost. I tak jsem cítila pachuť, kterou jsem si přála odložit. Během víkendu jsem si ještě víc uvědomila, jaké požehnání je vztah s mužem, kterého jsem si celou dobu tolik přála. Na druhou stranu bylo krásné sdílet všechny niterné pocity s milovanými sestrami. Vyslechly mě, podpořily mě. A já jsem v sobě nechala zemřít tu nespoutanou divošku, abych se mohla s láskou a plným vědomím posadit do další životní etapy, kterou je manželka a matka. Na konci víkendu jsme opět vyvolávaly bohyně. Opět jsem stála jako jedna z nich. Opět jako Živa. Jenže tentokrát mi dělala oporu Blanka a její syn Míša (toho času v bříšku). Má intuice mi velela jasně, že právě k sobě volám duši. A já byla tak připravená. Na Pavla i na naše dítě.

Naše děťátko k nám přišlo ještě v prosinci. Tedy ne fyzicky, jen jsme ho zplodili. Bylo to ten večer, kdy jsme se zasnoubili. Tu noc jsme spolu splynuli v největší lásce a sounáležitosti. Myslím, že lepší energie pro vznik života snad ani není. Když jsme v lednu zjistili, že čekáme rodinu, ještě více to náš vztah spojilo.

Když píšu tyto řádky, můj muž spokojeně oddychuje spící vedle mě. Na levé ruce se mi blyští snubní prstýnek z naší sobotní svatby. Už jsme jedna rodina, neseme jedno jméno a miminko se vrtí v břiše. Cítím velké štěstí a naplnění. A nesmírnou věčnost.

Děkuji, děkuji, děkuji,

Drahá Živo

PS: Mimochodem termín porodu byl stanoven na září. Tedy období, kdy vládne Živa.

****************************************************************

To miminko, které jsem tehdy měla v bříšku, byl náš Antonín. A teď po dvou letech a třech měsících od napsání článku čekáme na Kristýnku. A termín porodu? Opět září, tedy čas bohyně Živy.

Ať žije Živa,

ať žije Život.

S láskou,

Vaše Hanka a obě děti

AUTORKA : Hana Adamíková, MBA Koučka, lektorka a životní průvodkyně