Mirka – moje cesta ke kněžkám

Už odmala mě zajímaly různé báje a pověsti, co jsem kde našla, to jsem přečetla. Milovala jsem historii a památky. Každé zákoutí bylo pro mě tajemné. Neexistovalo v mém okolí místo, kam bych nevlezla s očima dokořán a rozbušeným srdcem, věděla jsem vždy, že něco objevím.

Tato vášeň mi zůstala. V době volna nebo dovolených jsem znovuzažehávala objevování tajemných a historií nabitých míst.

Časem jsem zjistila, že chci víc, že sama cítím, jak mě to volá zpět k sobě…příroda, každý potok, který jsem přeskočila nebo v něm smočila ruce, každá stráň, strom i půda pod nohama.

To, co jsem si uvědomovala nejvíce, bylo to, jak jsem se odpoutala od toho, kdo jsem já. A vyměnila za to, abych zapadala, abych byla stejná jako ostatní. A z dítěte, které se umělo propojit s přírodou, zvířaty se stala dívka, zakřiknutá a nesebevědomá. Protože jak vědět, co je správné? Každý chce něco jiného. Každý má jiné požadavky a obrázek o tom, jak by měl žít ten druhý. Jak žít správně pro druhé? O co více jsem se odpojovala sama od sebe, o to více jsem se odpojovala od svých darů a to, co mi zůstalo bylo, že díky tomu, čím jsem si prošla, jsem se dokázala napojit na ty, co neměli lehký osud a pomoci jim a podpořit je na cestě životem. Sama jsem však cítila, že i já potřebuji projít proměnou a přijmout své kořeny a i to, kdo doopravdy jsem a znovunalézt své dary a přijmout je. Zase přijmout, že jsem jiná a nebo vlastně … nemusím být jiná, jen ostatní skrývají nebo jim je skryto.

Moje životní cesta pokračovala až jsem se dostala do bodu, kdy jsem zjistila, že se potřebuji více napojit na svou vnitřní ženu. Byl to právě okamžik, kdy jsem se chtěla stát matkou.

A právě v tomto místě, v této době jsem nejvíc pocítila touhu objevovat nejen směrem ven, ale i uvnitř sebe.

Moje cesta k dítěti trvala tři roky. Tři roky zpracovávání strachů a přesvědčeních daných matkou, která mě tak chtěla ochránit, varovat, připravit, což spíš vedlo k vyděšení a nastavení vzorců.

Začala jsem na sobě pracovat. Byla to práce s maskami ženy, která zvládne cokoliv („hlavně jen mi nechtějte pomáhat, protože to neumím přijmout“). Vyrovnáváním se s tím, že nejsem vysněný syn svého otce, se zraněními a nepochopeními od blízkých kamarádek (a v tuto dobu zraněním jen proto, že to chci jinak, bez lékařů a umělého oplodnění, že já chci počkat, až budu já i duše, která ke mně má přijít připravená). Vysílení z boje a útěků před nevyžádanými radami na zcela nevhodných místech a před mnoha lidmi.

Až ve chvíli, kdy jsem se dostala k informaci, že existují ženy, které se dokážou propojit se svou historií, kmenem, živly, zemí, svým tělem a podporují samy sebe bez odsouzení, se mi velmi ulevilo, protože jsem cítila, že patřím k nim. V tu chvíli jsem cítila, že toto je moje cesta. Tam kde mohu být sama sebou, propojit se se zemí, rozmlouvat s přírodou a cítit její energii. Právě tak, jak jsem to dělala v dětství, kdy jsem slyšela a následovala to volání.

Věděla jsem, že toto je moje cesta a že se vracím zase na začátek, kde já budu moci být opět sama sebou.

V ženském kruhu jsem se vždy cítila v bezpečí, mohla jsem se otevřít a začít pracovat sama se sebou, navracet se ke své podstatě a ošetřit, zpracovat své zamrzlé emoce, přijaté vzorce a přesvědčení. Uctít svou bolest i cestu zpět. Tento bezpečný ženský kruh – sesterský dává podpůrnou a neodsuzující zpětnou vazbu.

To, o čem mluvím je výcvik kněžek Bohyně, který vede Lilia Khousnoutdinova, Katka Kramolišová a Petra Cihlářová na kouzelném místě u Doks. Během prvního ročníku bylo pět setkání. A já ve chvíli, kdy jsem se pevně rozhodla opravdu se vrátit sama k sobě, ke své podstatě  jsem po třech letech OTĚHOTNĚLA. A tak jsem prošla důkladnou transformací díky těmto setkáním, ale také jsem dostala pořádnou podporu, ocenění a přijetí, což jsem ve své rodině nikdy nedostávala a tak se z ustrašené holky oblečené do brnění, aby se jí nic nedotklo a nezranilo, stala matka ve své síle, která měla plné zázemí a podporu. Těhotenství je vlastně transformace. Počátek změny, přeměny cítění, pocitů, emocí. Transformace prochází i skrze sexualitu a proměnu vnímání.

První setkání bylo na téma dívka – přijetí těla ženy, menstruace, radosti ze života, kreativity, otevření se světu. Což bylo vlastně u mě v době, otěhotněla. Mé tělo se otevřelo a přijalo duši mojí dcery. Zde jsem mohla otevřeně o všem hovořit a nebát se, cítila jsem se v bezpečí, nemusela čelit různý útokům a strašení. Díky tomuto víkendu se mi podařilo zpracovat přijetí svého ženského těla, roli mě jako ženy (mým příběhem bylo totiž, že si rodina přála syna, vnuka, nositele rodového jména a ženy byly v této rodinně považovány za méněcenné). Dívka ve mně se vlastně snažila být po celu dobu chlapce, přetvořit sama sebe. Vzdala se toho, co jí dávalo smysl a toho, co ona sama byla, přestala se propojovat se sebou, zemí i intuicí.

Dříve jsem příliš své tělo necítila, možná to bylo v důsledku nadměrného trestání v dětství a hádek rodičů, při kterém jsem se naučila vyskakovat z těla, nevnímat, necítit. Či odmítání těla jako ženského, které neplní představu o synovi.

Díky výcviku jsem začala více cítit své tělo, přijímala ho, naslouchala mu a tím jsem mohla naplňovat jeho potřeby. Díky tomu jsem se dokázala propojit se svou dcerou, vnímala jí a mohla s ní komunikovat.

Další víkend byl zaměřený na sexualitu, partnerské vztahy, vztah k sobě a vlastní sexualitě. Naučila jsem se přijímat svou sexualitu, proměnu mého vnímání i tělesnosti. Byl také ale zaměřený na to, co nás naplňuje, co je mojí vášní v mém životě, co chci dělat a čím chci žít.

V tu dobu jsem také procházela kurzem zaměřeným na podnikání. Protože jsem se chtěla věnovat více tomu, co mě baví. Co mě již delší dobu k sobě vábilo – psaní, ženské kruhy, meditace, Bachovy esence, mandaly, byliny,… A ač jsou oba kurzy velice jiné obsahem, v tuto dobu se to naprosto úžasně propojilo. A najednou se vše spojilo v jedno. Zapadlo jako puzzle a vytvořilo smysluplný celistvý obrázek. Ano, dávalo to smysl, podnikat „ intuitivně, žensky pro ženy, nebát se začít dělat to, co mě baví. Meditační večery jsem již vedla, cítila jsem, že se zvedá vlna poptávky….poptávky po mě, po tom, co umím. Podpora a možnost sdílení snu v bezpečném ženském kruhu mi dodaly odvahu a sílu zahodit strachy a jít do toho. Po deseti letech jsem totiž opustila své zaměstnání a začala pracovat i s ženami samoživitelkami a jejich dětmi v nouzi. A ano toto všechno se spojilo v jedno – práci se ženami, sdílení, pomoc a podpora. Ano být šťastná, dělat to co mě baví, být příkladem i pro svou dceru. Že i ona může dělat to, co jí naplňuje a vidět svou maminku šťastnou.

A pak přišel víkend na téma mateřství. Spouštěly se mi strachy, valily se na mě. Ty, které mi ještě zůstávaly, vystoupily na povrch právě v sesterském kruhu. Mé sestry mě vyslechly, obejmuly, podpořily, nebály se a vyprávěly své příběhy. To, co ony zažily, ne děsivě a odstrašujícně, ale láskyplně, s péčí a podporou.

V této skupině žen se mi dostalo i předporodního rituálu. Neskutečného množství opečování, podpory a požehnání, prostoru pro mé sdílení strachů a obav. Ošetřily mou vnitřní bolest, to co mě fyzicky i tělesně bolelo. Víc žen a jejich upřímná a láskyplná podpora zažene všechny falešné strach a co by kdyby.  A já věděla, že mohu vykročit plná síly, kterou mi dodaly, když zmizel strach a sebevědomí, že já to zvládnu, ano už se nebojím být matkou, já jsem MATKA.

Poslední, co jsme s Agátkou ve stavu 2v1 prošly byla transformace, období stařeny, rituál odevzdání všeho, kdy zůstane jen mysl a tělo. Vědět, že je na čase pustit vše, co mi už neslouží a čím se marně zabývám a užírám. Pár dní před porodem, jen já a mé sestry s vědomím, že porod může nastat … I když mě mí blízcí strašili a musela jsem mít v autě kufr s věcmi do porodnice s sebou 😉. Ale mě i Agátce právě v sesterském kruhu bylo táááák dobře. Cítila jsem se šťastná a naplněná. Cítila jsem se v bezpečí jako v kouzelném obalu plným lásky a péče. Mé tělo i duše byly v rovnováze a harmonii.

Pár dnů po transformačním víkendu jsem se i já skrze porod transformovala sama sebe a svůj život.

Před porodem jsem napsala jedné ze svých sester. Ta informovala ostatní a ty mi posílaly podporu, sílu, lásku a hojení. Cítila jsem tu sílu sesterské energie a lásku. Velmi to pro mne znamenalo a pomáhalo udržet sílu.  Když toto píši, probíhá ve mně mnoho nádherných emocí, které ani neumím pojmenovat, protože pro ně neexistují slova. Důležité pro mne bylo bezpečí a to jsem díky svým sestrám cítila.

Na poslední víkend už jsme jely tři, tři generace žen, babička, matka a dcera. A já tam mohla dojít do konce výcviku a projít zasvěcením, stát se kněžkou Bohyně. To bylo pro mne velice důležité, dojít do konce vlastní transformace. Vlastně i dokončit svou transformaci přijetí mateřství v šestinedělí, v tom „jiném čase a prostoru“.

Cítila jsem, že jsem nastoupila cestu návratu k sobě samé už není cesta zpět, že už nechci zpět do toho, co jsem žila. Že já nemám zodpovědnost už jen sama za sebe, ale i za malou kněžku, která prošla vším se mnou. A že chci žít bez přetvářek, s úctou k živlům, zemi, Vesmíru, životu, Bohyni, sestrám, lidem a všemu živému. Že nyní je můj život příkladem další generaci. A cítím to jako velikou zodpovědnost ale i obrovský DAR.

Ano, celý výcvik byl nesmírně transformační, ale pro mě i úplně jinak. Nejen, že jsem se vrátila sama k sobě, propojila s přírodou, naučila více o naší slovanské historii a tvořila rituály, naučila se skrze to podporovat druhé. Ale provedl mne všemi fázemi – otěhotněním, těhotenstvím, porodem a začátkem mateřství. Přeměnou těla, životní situace. Všechno přesně do sebe zapadalo, jak přijetím ženského těla, po nalezení vášně, transformací před porodem, který byl vlastně pro mě i zasvěcením do mého mateřství až po zasvěcení Bohyni a její požehnání.

Ano, moje tělo, o které pečuji a pečlivě mu naslouchám přijalo semínko a tím i nový život, který rozvinulo v malou moudrou ženu. Tu, která mě každý den ohromuje tím, co ve svém roce a půl dokáže. Umí naslouchat kamenům, rostlinám i zvířatům. Myslím, že mě bude okouzlovat svými dary, které budeme postupně objevovat stále více a více.

A věřím, že i tím, že jsem se rozhodla pro tuto cestu, má dcera ke mně po třech letech přišla. Věděla, že už je ten pravý čas a že se narodí k ženě, která prošla a zpracovala velký kus svých strachů a přejatých vzorců, k ženě, která začíná žít svůj šťastný život opět taková jaká je.

Mirka Agara

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Kategorie
  • Chci úryvek z knihy Novodobé ženské rituály
    Tvé osobní údaje (e-mail a křestní jméno) budu (Lilia Khousnoutdinova Goddess Gifts, s.r.o.) zpracovávat pouze za účelem zasílání newsletterů, pozvánek na webináře či živé semináře v souladu s platnou legislativou a zásadami ochrany osobních údajů. Svůj souhlas se zasíláním a zpracováním osobních údajů můžeš kdykoli odvolat prostřednictvím odhlašovacího odkazu v každém e-mailu. Ochrana osobních údajů