Má cesta Kněžky – Barbora Luna Chvátalová

Tento příběh je z roku 2017, kdy jsem ukončila dvouletý výcvik kněžek, teď jsem součástí lektorského týmu a ráda bych Vás chtěla pozvat na tuto mystickou cestu. Zaposlouchejte se https://youtu.be/txHXGwHnmkY, zapalte si kadidlo, vonnou tyčinku nebo alespoň svíčku a ponořte se do příběhu se mnou:

Tak jsem se konečně rozhodla sepsat svůj příběh Kněžky! Co to pro mě znamená, být kněžkou? Vědomé propojení s moudrostí uvnitř mě. Napojení se na pravěkou ženu, která sídlí v chrámu mého srdce, a pamatuje se vše, co moje duše kdy zažila. Pamatuje si, když jsem sloužila Bohyni v jejím nádherném chrámu spolu s mými sestrami. Pamatuje si všechnu tu

nádheru, vznešenost, bohatství, rituály, ceremonie, odevzdání se Bohyni, vědění, propojení s ženami, ale také velikou bolest. Bolest ze ztráty, ze zrady. Obzvlášť jedna věc se mi ve všech meditacích objevovala silně. „Můžeš být v chrámu, nebo mít rodinu, kompromis neexistuje.“

Procházela jsem se po dlaždicích zdobeného chrámu, pozorovala jsem vodu prýštící z nádherné sochařské zdobené kašny, ale cítila jsem svoji nespokojenost a smutek, že nemůžu mít děti a cítila jsem velikou touhu být s mužem. Pak se tam také objevoval strach, když všechny chrámy byly zničeny a naše knežkovské umění se muselo začít skrývat. Také si pamatuje i dobu, která byla dávno, dávno před tím. Měla jsem rodinu, sestry i chrám, vše propleteno společnou úctou, láskou, pravdivostí. Společné tvoření, otevřenost, odvaha, velkolepé veřejné rituály a ceremonie, hojnost. Projevená úcta k sobě samým, k druhým i k Zemi. Láskyplnost mezi muži a ženami, mezi sestrami, dětmi i rodinami. Nádhera! I kdyby to byl jen sen, nebo představivost, mé srdce to rozechvívá, otevírá, rozeznává to i mé tělo do morku kostí a já pláču. Ano, to je to, po čem mé srdce touží a já to znovu nalézám. Jezdím na Skalku do kruhu mých sester a vidím a zažívám střípky minulosti a pocit návratu k sobě. Můj chrám srdce se stává pevnější a krásnější, dovoluji si jej představit beze strachu a umím v něm kráčet jako královna. Ach, ta žena, co tam stojí, je tak nádherná! Můj vnitřní hlas mi napoví… opravdu to jsem já?

A znovu, znovu si to připomínán, když stojím před zrcadlem a pochybuji sama o sobě. Nasazuji si pomyslně korunu a otevřu své srdce. Dovoluji si být krásná. Vzpomínám na péči svých sester, na něžné a pečující doteky a slova obdivu, pravdy, lásky. Ano, to jsem já. Bára, žena, kněžka, dcera, sestra… Je čas se znovu spojit sama se sebou. Tou, která čeká v chrámu mého srdce s veškerým vědomím, touhou, vášní, krásou… vším, co jsem si kdy zakázala. Nyní můžu být kněžkou a zároveň mít rodinu, můžu být s mužem a zároveň sloužit v chrámu. A ten chrám můžu mít u sebe doma! No není to skvělé? Je to úžasné, všechna ta svoboda. Mít možnost volby, ale zároveň je velmi těžké se v tom všem, ve všech svých touhách a rolích, zorientovat. Jak být kněžkou, matkou a milenkou zároveň? Možná k tomu ještě úspěšnou podnikatelskou? Není jiná odpověď, než poslouchat své srdce, důvěřovat mu a ono nás povede přes všechny domněnky, očekávání.

Začínám si také všímat jak nádherná je příroda. Jak dokonalé je to naše zrcadlo. Už nenadávám, když prší, ale jdu tančit mezi kapkami deště. Už nehudruju, když je ošklivě, ale chápu, že je čas odpočinku. Když fouká šílený vítr a všichni si kryjí tvář, já sundávám kapuci a volám do větru, kde jsi má divokosti? Vidím a cítím, tohle je Meluzína, bohyně vzduchu. Ptám se: Co je ještě třeba pustit? Odvaň a odnes vše, co mi nepatří.

Děkuji za to poznání, že čas nejde pořád rovně, ale točí se jako spirála. Jsme kruh. Naše cykly se střídají, jak v našich tělech, tak okolo nás. Stačí otevřít své oči i srdce dokořán a najednou to všechno dává smysl! Žiju, já žiju a nejsem tu sama, za mnou stojí má maminka, za ní babička a pak prababička, za ní všechny naše předkyně, se svojí moudrostí. Jsou tu pro mě, můžu se opřít. Z mého středu září můj srdce chrám a těsně pod ním se nachází můj tajný střed, má děloha. Děkuji, děkuji, děkuji. Cítím vděčnost za všechno, co jsem za poslední dva roky, kdy jsme se vydala na výcvik kněžek staré Evropy, zažila. Alespoň trochu jsme se to snažila popsat a doufám, že Vás, ty které si to čtete, inspiruji, abyste si dovolily uslyšet tu, která dřímá tam někde uvnitř vás. Dovolily si zatančit, zakřičet, odmítnout, říci ano tomu, co se vám líbí. Užívat si všechny dary, co naše země nabízí

Barbora Luna Chvátalová

a tady odkaz na výcvik 😉