Na kávu s Morenou

Čas Samheinu, čas Dušiček, kolo roku opět přináší mlhy, deště, zataženou oblohu, mrholení, vlezlo a teskno a s nimi i krásnou možnost ponoření se, zahloubání, zamyšlení a usebrání…

Bohyně Morena, bohyně transformace, života a smrti, nechává málokoho z nás vlažným a její témata jsou, dříve nebo později, tématy každého z nás.

Vždy, když se musí něco přerodit, vždy, když někoho opouštíme, nebo on nás, vždy, když něco končí, jakkoli jsme na tom lpěli, a něco nového začíná, je tu s námi Morena, bohyně Stařena.

Právě ona mne, doslova za ruku, přivedla v roce 2014 na setkání Ženských kruhů.

Oslava Samheinu

V loňském roce jsme v Brně uspořádaly krásnou oslavu jejího svátku, Samheinu. S uctěním všech našich předků, s rituálem ohně na tmou zahalené louce, s odložením všeho zbytečného a přežitého, s očištěním do další fáze života. S posezením u horké dýňové polévky, s domácím chlebem a vzájemným sdílením.

Pořídila jsem si k této příležitosti velký malovaný obraz bohyně Stařeny a po oslavě jsem jej přinesla domů. Zavěsila jsem si ho nad oltář, vedle své postele, v mém pokoji. Už tam visí téměř rok a já musím říct, že celý ten rok mi bohyně Morena dělá vzácnou společnost a učí mne cenné lekce…

Morena na návštěvě

Když jsem se k ní obracela před rokem, hledala jsou u ní sílu zvládnout poslední měsíce života mé maminky. Maminka byla těžce nemocná, odmítala opustit svůj domov a péče o ni byla náročná. Toto období mi pomohlo přemýšlet o vlastní smrti a o mojí potřebě o smrti komunikovat.

Pochopila jsem, jak důležitá je ochota a umění komunikace o smrti, zejména pak o té naší. Tak jsem se dozvěděla například o existenci webových stránek
www.mojesmrt.cz
www.umirani.cz
www.cestadomu.cz

O možnosti promyslet si vše ohledně posledních chvil svého života, o způsobu umírání, nakládání s naším tělem po smrti a způsobu pohřbívání. O možnosti svobodně se ke všem těmto záležitostem vyjádřit a usnadnit tak obtížné momenty našim blízkým, kteří tu po našem odchodu zůstanou.

Seznámila jsem se s pojmem „Dříve vyslovené přání“, viz www.cestadomu.cz.

Našla jsem velké množství literatury, která se témat smrti a umírání týkají. Jen namátkou úžasná kniha Joan Halifax Bytí v umírání, Lekce smrti a umírání od Rodney Smith a další poklady z nakladatelství Maitrea.

Objevila jsem pro sebe nakladatelství Cesta domů, které vydává knihy s touto tematikou, za největší poklad považuji knihy pro děti, například Když dinosaurům někdo umře (Laurie Krasny Brown a Marc Brown) – pro děti, které se setkaly se smrtí milované osoby nebo je prostě jen otázky smrti zajímají…

Rozloučení s maminkou

Počátkem toho roku, vlastně již od Vánoc, kdy přišla na svět dcera mé dcery, moje první vnučka, se stav mojí nemocné maminky prudce zhoršoval. Stále byla v domácí péči, ale koncem března, když už byla prakticky v bezvědomí a my zoufalí a bezradní nad dalšími kroky, převezly jsme ji do Hospice svaté Alžběty, www.hospicbrno.cz.

Do té doby jsem jen o hospici slyšela, netušila přesně, jaký je rozdíl mezi LDN a hospicem, a už vůbec ne, že není hospic jako hospic. Netušili jsme, kolik času má maminka před sebou, přesto nepřestanu být vděčná za to, že nás přijali a že jsme mohli s maminkou strávit jejích posledních 24 hodin života v tak krásném a kultivovaném prostředí. V tak dokonalé a diskrétní péči. S takovou pozorností a ohledem a laskavostí.

Maminka měla svůj vlastní pokoj s příslušenstvím, mohli jsme s ní být každou minutu, dokonce s možností přespat. Nikdy předtím jsem nikoho umírat neviděla, a byla jsem velmi vděčná za odbornou péči profesionálů, díky které jsem věděla jistě, že jsem něco nepokazila anebo neopomněla…

Byly jsme se sestrou u maminky do jejího posledního výdechu. Zpívaly jsme jí moravské písničky, které měla ráda a které v dětství zpívala ona nám, seděly jsme u ní a hladily ji, dokud neodešla. Bylo to zvláštní a posvátné, stejně jako porod mojí dcery, u kterého jsem asistovala 3 měsíce předtím…

Maminku jsme ustrojily, daly jí s sebou dvě věci, které měla ráda, a zůstaly jsme s ní, dokud její tělo v podvečer neodvezli…

Šla jsem pak domů v podivném stavu „vytržení“ , kdy jsme najednou zcela jasně viděla, že lecos je v životě jinak a zejména jinak důležité, než si obvykle myslíme a než věříme, a věděla jsem zcela jasně jedno nesdělitelné tajemství. A sice, že

TEPRVE SMRT NÁS UČÍ ŽIVOTU…

Návrat ke kořenům

V létě jsem pak poznala vzácné mladé ženy ze skupiny Ke kořenům,

www.kekorenum.cz

které samy sebe označují za „ekofunebračky“, protože se zabývají přírodním pohřebnictvím.

Založily přírodní hřbitov v Praze, pod názvem Les vzpomínek, www.lesvzpominek.cz, zakládají další v Brně a podporují vznik dalších po celé naší zemi.

Směrová kněžka

Na první Konferenci Bohyně, v Dolních Věstonicích, jsem měla tu čest být směrovou kněžkou bohyně Moreny a tedy i možnost sdílet své čerstvé poznatky a prožitky v kruhu, který jsem mohla vést.

Pár hodin před zahájením konference jsem si totiž ještě „odskočila“ zpět do Brna, na kremaci milovaného kamaráda. Dostala jsem tak další připomenutí bohyně Moreny, že totiž nepřichází vždy jen jako vysvobození po dlouhém utrpení a vleklém umírání, ale také jako blesk z čistého nebe, který nám vezme z naší blízkosti, co jsme tolik milovali a na čem jsme tolik lpěli…

Dala mi ale také rychle pochopit, že nepláču ani tolik nad odchodem vzácného člověka, kvůli němu, – neboť on je zcela jistě, jak ho znám, na místě, kde je klidný a šťastný a v nejlepší společnosti, ale že pláču sama nad sebou, že lituji sebe, neboť jsme tu zůstala bez něj a už se nebudu hřát v jeho láskyplném světle, a nebudu moct prožívat další a další setkání s ním…

Deathwalker Zenith

Koncem léta jsem se setkala s další úžasnou a charismatickou osobností, Zenith Virago s Austrálie.

www.zenithvirago.com

Zenith provází umírající, provádí pohřební rituály a je členkou organizace NDM, Natural Death Movement, www.naturaldeath.org.uk, hnutí za přirozené umírání. Přijela na dlouhý seminář do České republiky, právě na pozvání spolku Ke kořenům. Dokumenty o její práci mne přivedly k hlubokému zamyšlení.

Doprovázení

S podzimem pro mne nastal čas loučení s dalším z mých blízkých. S matkou mého prvního muže, ženou, jejíž snachou jsem byla 22 let a měly jsme se rády. Po půlročním statečném a zcela marném boji s rakovinou snad po celém těle, byla převezena do Hospice svaté Alžběty v Brně – a já se v něm ocitla v tomto roce podruhé.

Přemýšlela jsem, po smrti maminky, o dobrovolnické činnosti a doprovázení umírajících. Netušila jsem, že příležitost přijde sama a tak záhy. Nezapomenu nikdy na ty krásné slunné podzimní dny, kdy jsme mohli babičku mých čtyř dětí vyvézt, v kloboučku a v župánku, usazenou v kolečkovém křesle, do zahrady. Už ji tak budu vidět jednou provždy: Seděla pod stříškou, na kterou jsem zavěsila kytici levandule. Pochutnávala si na ještě horké dýňové polévce, kterou jsem jí přinesla. Okusila první griotku z mých višní a smála se s mojí dcerou a vnučkou.

Morena ji odvedla počátkem října, tiše a bez velkých bolestí. Díky jí za to…

Minulý týden jsem byla na víkendu s tématem bohyně Moreny, Stařeny, asistovat. Opět jsme prošly mnoha cennými rituály, odložily nepotřebné, přežité a omezující, to, co už nám neslouží. Uzavřely neuzavřené, očistily potřebné.

Naposledy včera jsem byla na semináři Doprovázení umírajících, paní Mileny Machačové.

www.mmachacova.com

Nesmírně inspirativní osobnost, s ohromnou zkušeností k danému tématu.

Kafíčko a meditace

Myšlenky na smrt nejsou a vůbec nemusí být morbidní. Trvám na to, že vidět nejen svůj život, ale celý světa běh skrze paradigma smrti, je nesmírně užitečné. Že staré dávné „Memento mori“ obsahuje velikou moudrost.

Zenith Virago, která sama sebe označuje za Deathwalker, (ta, která kráčí se smrtí), nám říkala, že si každý den udělá při kávě svoji malou vnitřní „schůzku se smrtí“. Moc se mi to líbí, zastavit se na malinkou chvilku, sama se sebou, a uvědomit si pomíjivost svou, ale nejen svou, také našich malicherných starostí a bolestí. Uvědomit si drahocennost každého dne, vzácnost našich životů poklad našich vzájemných vztahů.

Takže vařím si kávu a motto mého nejen dnešního posezení s Morenou je můj oblíbený citát americké básnířky Emily Dickinson:

Život činí sladkým to, že nic nepřijde dvakrát…

Krásný Samhein, krásný podzim a mohu-li Vám být prospěšná nějakou zkušeností či výše uvedenými kontakty, bude mi potěšením.

Martina Lejska Maštalířová

www.studiokore.cz

martina.mastalirova@centrum.cz