Moje cesta.. Můj příběh… Jako kamínky mořem ohlazené… Jako barevné korálky na rudou nit navlékané…

A tak tam na tom místě, kde končí čas a začíná rytmus mého dechu, potkávám Zemi…

A tak tam na tom místě, kde končí lidské chápání a začíná tlukot srdce, potkávám Nebe..

Krev proudí v žilách a je rudá.. Drobné prsty kreslí do vzduchu, vlasy víří kolem tváře jako větrná smršť a tělo tančí… tělo se houpe v bocích, točí se v divokých piruetách.. tělo naslouchá písni, kterou slyší ve větru, lne k rytmu v zemi jako k tělu milence…

Zakláním hlavu, rty pootevřené v hlubokém nádechu..

Bosé, hennou ozdobené nohy nakreslí v pomalé otočce do země spirálu a já zvednu ruce…V uších mi zní hlasité údery mého vlastního srdce a každičká částečka těla vibruje, celé tělo vnímá, cítí.. Žiju.

Zářím jako myriáda hvězd..

Rozpřahuju paže a je to, jako bych rozevírala křídla.. Krev jiskří v žilách a je rudá, rudá jako šípky na podzim.. Usmívám se, hlavu zvrácenou nazad, a v očích mám něco z pohledu vlka a něco z pohledu laně….

A tak tam na tom místě, kde žije Divokost, potkávám Bohy… Bohy s očima sokola a tělem, které kreslil vítr divokými tahy.. Bohyně s vlasy temnými jako perutě havranů a s klínem voňavým po medu a krvi.. To nejhlubší, to nejposvátnější mi nikdy nemohl odhalit někdo jiný..

Toto je cesta, kterou jsem si mohla vyšlapat jen já sama… Cesta, která leží v mých kostech a podél mých žil.. Nikdo jí nemohl a nemůže putovat za mě.

Mysl snad může zapomenout, ale Srdce ví.. Srdce ví a učí mě, že nikdy nebylo cílem být buddhistou, ale stát se Buddhou.. Nebylo cílem být křesťanem, ale stát se živoucím zábleskem božského vědomí.. Usmívám se a v očích mám něco z pohledu vlka, něco z odlesku svatého grálu.. Divoké srdce ví, že Bohové nečekají ve šlépějích někoho jiného…

A tak tam na tom místě, kde slova jsou jen chmýří ve větru, potkávám svou Duši. Pod prsty cítím mokrou kůru dubů a hladinu řek.. Na rtech chutnám déšť, kouř a zlaté podzimní slunce.. O nahé tělo se hebce otřou ptačí perutě a do ramene se zaryjí dravčí pařáty… Horký vlčí jazyk olízne břicho a kolem krku se jako náhrdelník stočí had….

Můj život.. . Mlha se mi v zářivých kapkách vysráží na řasách, vítr rozhodí vlasy do vzduchu a vezme do svých šeptajících dlaní má nahá, oblá ňadra…

Můj život… Má cesta vetkaná do krajiny.

Má svoboda vdechnutá do vlčích stop.

Má láska.. Má láska srostlá se zemí..

Třeba si pro mě Smrt přijde až za mnoho let.. Třeba si mě Smrt zavolá už zítra..

 

Pokaždé pro Ni budu mít šťastný úsměv Bosorky, která žila a milovala tak silně a upřímně, jak jen jí to její srdce dovolilo..

Pokaždé pro Ni budu mít objetí voňavé po slunci, mlze a dešti..

Pokaždé Jí budu vyprávět o vlčích očích, štěkotu lišky a trylcích kosa..

O tom, jak jsem na své Cestě potkala Bohy. Jak jsem zpívala Vodě a milovala se s Podzimem.. Pokaždé najde Smrt do mé duše vepsanou Lásku tak silnou, že jí ani zkáza těla nevymaže.. Můj život.. Mé Tělo je můj Chrám, můj Dech je mou Modlitbou.. A mé Srdce je můj Dar.

autorka : Lucie z Lesa

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.